V prvním týdnu roku 2009 jsme dostali přání k Novému roku od senátora za Benešov a Prahu - Východ, pana Karla Šebka. V příloze byl jeho netradiční pohled do nadcházející situace. S jeho svolením se s Vámi o toto zamyšlení podělíme:
PF 2009 – JAKÝ BUDE ?
….vtipálek by odpověděl, že průměrný – horší, než ten loňský a lepší, než ten, co přijde po něm. Z pohledu slunovratu máme to horší za sebou – dny se začínají opět nepatrně prodlužovat a, přestože navzdory globálnímu oteplování udeřily mrazy, jsme s každým dnem jaru blíž. Obklopeni aktuálními informacemi dozvídáme se, že i do našich krajin dere se hospodářská krize. Zatím ji ale naštěstí v našem okolí viditelně nepozorujeme. Patrně se však přesto v nějaké formě objeví a vybere si, jak to tak bývá, svoji daň především od těch, kteří za nic nemohou. Namísto malování čerta na zeď dovolte mi drzé zamyšlení nad tím, zda je na dnešní krizi i něco pozitivního.
Letošní rok je „devítkový“ a nejbližší historický letopočet, se kterým můžeme srovnávat, je rok 1989. I tehdy byla krize. Krize systému, krize výroby a krize životního prostředí. Vláda byla pro smích, generální tajemník si pletl bojlery a brojlery a cítil se jako kůl v plotě. Na Mostecku se nedalo dýchat a disidenti byli stále drzejší. Málokdo tušil, že perestrojka je předzvěst rozpadu sovětského impéria a Gorbačov byl mnohem populárnější než vodka, posléze po něm pojmenovaná. Soudruzi z NDR udělali nejen chybu při výrobě plastových lžiček, ale přestali najednou toužit i po nejnovějším typu nesmrtelného trabanta se čtyřtaktním motorem a nechávali své bakelitové miláčky opuštěné v ulicích poblíž velvyslanectví Spolkové republiky, kam prchali do azylu s ruksáčkem na zádech a dětmi v náručí. Evropa byla v pohybu a každý den přinášel nové naděje. Za vtipy o papaláších najednou nehrozila ani zlatá, natož železná mříž, rozměr svobody zdál se nekonečný a tím, že s pádem Berlínské zdi končí pro mnohé i pohodlíčko životního stylu „socialisticky pracovat, kapitalisticky žít“, se lidé moc netrápili. Vedle zmíněných trabantů naše silnice tehdy brázdily škodovky s motorem vzadu a o něco dražší sovětské verze fiatů – žigulíky. Po něčem ze západu toužil snad každý, málokdo si ale dovedl představit, že za necelých dvacet let se tu budou světové automobilky předhánět v akčních slevách a namísto front zákazníků před mototechnami budeme téměř denně postávat v nehybných kolonách nablýskaných aut ve všech pruzích našich stále nedostavěných dálnic. Výběr plechových miláčků je obrovský, nabídka parkovišť zoufalá.
Jestli následkem hospodářské krize, která propukla v Americe ze zbytečně luxusního bydlení na dluh a celkem logicky také zasáhla zhoubně bující automobilový průmysl, bude návrat ke střídmějšímu a šetrnějšímu způsobu života, k tvrdě vynucenému zamyšlení nad tím, co skutečně k plnému životu potřebujeme a co si můžeme odpustit, bude v tom i něco pozitivního. Věřte nebo nevěřte, žít se dá nejen bez šampaňského a kaviáru, ale i bez audiny, bez satelitu, bez mobilu a dokonce i bez televize. A nemusí to nutně znamenat „zpátky na stromy“. Mohli bychom třeba najít cestu do veřejné knihovny, vypůjčit si například Klub rváčů a přemýšlet nad tím, co se v té knize píše. Zda je skutečně nutné makat od rána do večera v práci, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme. Takhle nějak ty krize vznikají. A jeden z nejlepších léků, které znám, je žít rozumný a skromný život mezi dobrými lidmi, třeba v takovém hezkém kraji, jako je ten náš.
Do nového roku Vám všem přeji hodně zdraví, splnitelná přání, práci, která Vás baví a dobrou sousedskou pohodu.
Váš Karel Šebek
senátor
Neveklov 1.1.2009
